Víru ztrácí, kdo se bojí, vlasatice toulavá - kdo s tebou svůj život spojí, ten ti věrný zůstává!
Navzdor všem, co se nám smáli, klíčí sláva stoletá...
VZHŮRU MODROBÍLÉ ŠÁLY, VZHŮRU BRNO KOMETA!!!
(Óda Kometa)
Pár důležitých věcí:
1. Podepíší-li se články na čtenářově zdraví, reklamace nepřijímám.
2. Budou-li vám zde chybět Kusowky a BlesQoWky či jak, tak nejste hodni zde býti a nejste tu vítán/a.
3. Nebudou-li se vám líbit mé články, nemůži sloužit. Některé články jsou dokonce politicky nekorektní, proto předem upozorňuji, že nejsem rasista ani nic podobného.
4. Ti, kteří zde hodí reklamu, nechť shoří v plamenech pekelných!
5. Připadám-li vám divná, podat reklamaci opět není možné.
6. Na chybu si výjimečně můžete postěžovat, ale opovažte se je hledat za každou cenu!
Děkuji za pozornost!

Metalové nebe 7/1

15. září 2010 v 18:33 | >Dein-Schmerz< |  Metalové nebe
  "Ehm! No tak to radši přeskočíme..." reagoval na mou obranu Erich.
  "Hej Erichu a nedáme si jointa?" zavolal na Ericha Mattias a odložil blok.
  "Můžem! Nechceš taky, Konre?"
  "Neser," odpověděl mu Konrad naštvaným tónem.
  "Tak se omlouvám, ale vážně nechceš?"
  "Dívej," zatahal mě sedící Konrad za rukáv, "to je debil, co?"
  Podíval jsem se s širokým úsměvem na Ericha. "No, to je debil, to je."
  Erich si mě změřil  díval se na mě jako na hopera nebo popáčka, co si před ním pustil Kontrafakt, padesátníka nebo-li 50 Centa, Eminema, Akona, Justina Biebera, Lady Gagu, Ke$hu, Michaela Jacksona,Davda Guettu, techno, disco nebo jinou podobnou sračku- vražedně.
  Erich má ještě nevlastního čtrnáctiletého bratra Quida. I Quido je hoper, samozřejmě s blbečkovskou čepicí na hlavě a s trikem leda tak, řeknu to slušně, na vytření podlahy (myslel jsem na vytření něčeho jiného a myslím, že víte), s nápisem Eminem. Kalhoty s rozkrokem u kolen, s kterými mimo jiné dělá Quido malinkaté krůčky- takže za jeden rok o slepičí krok. Erich se s ním úplně odmítá bavit, říká, že je to totální a vymaštěný kretén zralý na ústav, a že by ho nejradši vymáchal tím jeho hoperským ksichtem v bahně a ty jeho houmlesácký hadry oblékl stejným, jako je Quido, tudíž prasatům a volům.

  Protože Erichovi zemřela při autonehodě matka. Do té doby, co si jeho otec nenašel jeho nevlastní matku, o kterou se stejně Erich vůbec nezajímá, byl jedináček. Teď má dva nevlastní sourozence: Quida a Cornelii, devítiletou holčičku zblázněnou do Hanny Montany. Sám Erich nám už několikrát říkal, že jsou ti dva taková dvojka totálních trotlů, že se kvůli nim bojí Vánoc, protože je zase oba uvidí; hopera a růžovoučkou holčičku v plné síle. Nenávidí je. (Poznámka: Víc se můžete dozvědět ve speciálu)
  "Fritzi, zase se zklidni, protože nemám zas tak dobrou náladu, jak se může zdát."
  Do garáže vešel Hans. Měl na sobě luxusní oblek- černé sako, kalhoty, černé boty, černou košili a červenou kravatu.
  "Ty vole! A kam zase jdeš v takovém obleku? Vypadáš v tom jak Obama," řekl Erich.
  "Jdem dneska s Ute to divadla," utáhl si Hans kravatu.
  "Ach tak, aha! Tak za kulturou, co?" zašklebil jsem se.
  "Problém? Co je na tom, ksakru, špatného? Chceme si s Ute užít ještě poslední prázdninový týden. A navíc je to skvělá hra, ale ty ji určitě neznáš."
  "No a co to teda je?"
  "Romeo a Julie," pousmál se Hans.
  "No tak to vážně neznám," řekl jsem s výraznou ironií v hlase. "Ale nechápu, proč chodíš do divadla, když stejně znáš děj a konec taky. To je prostě značka debility."
  "A ty jsi zase úplná ukázka debility. Nic není lepšího, než to vidět naživo."
  "Hm, jasné, jasné..." ukončil jsem naši krátkou konverzaci. Hans otevřel vráta a jel na motorce pro Ute.
  "Yamaha, to je parodie na motorku," dodal jsem. "Tak vy si tady dejte jointa, my už s Konradem pojedem."
  "Dóbře... A mohl bys ho vzít i příště na Harleyi k nám, když bude mít u nás ještě tu svou Suzuki," řekl Mattias.
  "Jasně, v pohodě. Ale jak vidím, budu si asi muset kvůli němu pořídit ještě sajdkáru," smál jsem se.
  "Jestli se bude tak ožírat, to teda budeš muset," zasmál se taky.
  Tak jsme s Konradem nasedli na Harleye, rozloučili se a jeli do centra Mnichova, k našemu panelovému domu, kde jsme bydleli oba, jen každý v jiném bytě. Před dveřmi mého bytu jsem se rozloučil i s ním, odemkl dveře a vstoupil. Bylo asi půl jedenácté ráno. 

  Vstoupil jsem do bytu a vyzul se. Nepozdravil jsem, ani o sobě nedal vědět. Caroline stejně byla s tím jejím manžílkem na svatební cestě. V kuchyni byla zrovna matka a vařila oběd.
  "Kde jsi včera byl? Říkal jsi, že přijdeš večer," řekla mi matka rázně.
  "Mám osmnáct. Je snad už má věc, kde jsem," oreagoval jsem.
  "I tak se o tebe ještě musíme starat, a proto budeš respektovat naše podmínky," zaútočila na mne matka.
  "Klidně, jestli vy budete respektovat ty moje," klidně jsem položil i svo podmínku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Metalové nebe?

Ano, líbí.
Celkem ano.
Ani ne.
Ne, nelíbí.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 20. září 2010 v 20:35 | Reagovat

Těším se na další díl xD

2 >Dein-Schmerz< >Dein-Schmerz< | Web | 20. září 2010 v 20:48 | Reagovat

[1]: Děkuji za skvělé nakopnutí :D Zítra si k tomu sednu a zase něco přidám (i když neslibuju, do pátku to bude :D)

3 Black Black | 8. září 2012 v 19:50 | Reagovat

fakt chudák, Erich, prej růžová holčička v plné síle :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama