Víru ztrácí, kdo se bojí, vlasatice toulavá - kdo s tebou svůj život spojí, ten ti věrný zůstává!
Navzdor všem, co se nám smáli, klíčí sláva stoletá...
VZHŮRU MODROBÍLÉ ŠÁLY, VZHŮRU BRNO KOMETA!!!
(Óda Kometa)
Pár důležitých věcí:
1. Podepíší-li se články na čtenářově zdraví, reklamace nepřijímám.
2. Budou-li vám zde chybět Kusowky a BlesQoWky či jak, tak nejste hodni zde býti a nejste tu vítán/a.
3. Nebudou-li se vám líbit mé články, nemůži sloužit. Některé články jsou dokonce politicky nekorektní, proto předem upozorňuji, že nejsem rasista ani nic podobného.
4. Ti, kteří zde hodí reklamu, nechť shoří v plamenech pekelných!
5. Připadám-li vám divná, podat reklamaci opět není možné.
6. Na chybu si výjimečně můžete postěžovat, ale opovažte se je hledat za každou cenu!
Děkuji za pozornost!

Metalové nebe 8/1

22. září 2010 v 16:40 | >Dein-Schmerz< |  Metalové nebe
   "Jak si to můžeš ke svým rodičům dovolit?!" vykřikla matka.
  S klidným úsměvem jsem odpověděl: "A jak vy si můžete dovolovat omezovat práva vašeho dítěte, když je dospělý?"
  "Fritzi, jdi do svého pokoje a nechci tě vidět do oběda!" řvala po mně.
  "Takže už i omezení pohybování se po domu..." zase jsem si dovolil poznámku, ale nechtěl jsem matku zas tak moc naštvat, tak jsem vyběhl do svého pokoje.
  Sedl jsem si na parapet a pozoroval z okna živý Mnichov. Bavorák (BMW) na bavoráku. Sice jsme v Bavorsku, ale musí jich být tolik? Místní asi důvěřují "homemade", vypadá to tak... Po chodnících se procházelo mnoho turistů, ale i obyvatel z okolních měst nebo zrovna Mnichova. Na cestovní ruch jsem si vcelku zvykl, i když to chvíli trvalo. Ale zatím jsem nikdy neusnul, když byl Oktoberfest. Při něm dělali lidi strašný hluk... Bavorsko zajímalo davy. A nakonec jsem se podíval na Alpy- krása!


  Ale stejně jsem dokázal myslet jen na jedno: Na to, kdy konečně přijede Caroline, má sestra, z Kalifornie s jejím manželem. Vzali se teprve nedávno. S Caroline jsem vycházel skvěle a už jsem se těšil na to, jak přijede. Ale netěšil jsem se na jejího manžela Bena, se kterým jsem vyloženě nevycházel.
  "Fritzi?!" ozvalo se tlumeně.
  "No, co je?" zněla má odpověď.
  "Pojď mi pomoct nachystat stůl, než Caroline a Ben přijedou."
  Vstal jsem a šel dolů za matkou. Nachystala mi nádobí, ubrus, příbory a nějaké úplně trapné ozdoby.
  "A kdy mají přijet?" zeptal jsem se.
  "No, okolo té jedné hodiny. Přijedou, poobědvají a..." matka  se s úsměvem zastavila a podívala se na mě.
  "Co a?" pohlédl jsem na ni tázavým pohledem.
  "A máme pro ně překvapení! Víš, co jsme jim koupili?"
  "Počkej... Cože?"
  "Nové auto. A zaručené kvality," ozval se otec.
  "No snad zase ne..." nadechl jsem se.
  "Co zase ne? Určitě ne! S tímto budou úplně spokojení. Koupili jsme jim BMW," opáčil opět můj otec.
  "No to jsem právě myslel," reagoval jsem, protože BMW tady měl každý druhý.Tak dobře, každý třetí, ale přece jen je to časté auto. "Ale vždyť jste mohli sáhnout úplně po něčem jiném a originálnějším: Ford Puma je pěkné auto, Citroën, Peugeot, Opel, Jaguar, Mitshubishi, Fiat, Audi nebo je kvalitní a skvělá Škoda. Třeba se mi a sestře moc zalíbila Škoda Octavia a Superb," vytknul jsem jim.  
  "Je to dobrá volba," odpověděl mi otec.
  "Hm, jasné..." řekl jsem a popadl ubrus, přehodil ho přes stůl a prostřel jsem stůl i s těmi kravinkami, které tam stejně víc, než zdobivě vypadaly až krutě přehnaně. Hned jsem se šel matky zeptat, jestli ten počet těch ozdob nechce snížit, ale ona mi začala nadávat, že se mám stydět za to, že si ještě stěžuju, a že vůbec nic neumím zdobit, když ozdoby vysypu na stůl a svádím to na druhé.
  "No a co jsem měl jiného dělat? Vždyť by toho byla vrstva."
  "A co to asi má být, že? To kdybych dala na starost tomu ožralci ze čtvrtého patra, tak by to odvedl líp."
  "Ten je v pátém patře mami, ve čtvrtém jsou nad námi Grobeovi a vedle nich Kleinovi. Ten ochmelka bydlí až nad nima. A že by to nazdobil líp? No to promiň, ale ten ani neví, co je to voda, takže jeho inteligence asi zase tak velká nebude."
  "A ty nevíš, co je to kreativita," skončila matka a začala zdobit stůl.
  Práskly vchodové dveře.
  "Good day, Guten Tag!" pozdravili nás oba stejně.
  "No vidíš to? Kdyby ses nevymlouval na to, že jsou ty ozdoby špatné a udělal to, jak jsem měla v plánu já, tak by to tady už bylo! Teď budem obědvat na stole úplně obyčejném!"
  "Mami, ale je to tak lepší, ne?" vyšel jsem s napřáhlýma rukama ke Caroline. "Konichiwa!" popřál jsem obou dobrý den po Japonsku a objal Caroline.
  "Čau Fritzi! Jak ses měl?" 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Metalové nebe?

Ano, líbí.
Celkem ano.
Ani ne.
Ne, nelíbí.

Komentáře

1 °Đas Blut° °Đas Blut° | 22. září 2010 v 20:46 | Reagovat

Súper ! :-) Ráda čtu tuhle povídku a těším se na další díl :-)

2 >Dein-Schmerz >Dein-Schmerz | 23. září 2010 v 14:32 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu. :-)

3 °Đas Blut° °Đas Blut° | 25. září 2010 v 14:51 | Reagovat

Není zač..:-)

4 Black Black | 8. září 2012 v 19:53 | Reagovat

Pěkné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama