Víru ztrácí, kdo se bojí, vlasatice toulavá - kdo s tebou svůj život spojí, ten ti věrný zůstává!
Navzdor všem, co se nám smáli, klíčí sláva stoletá...
VZHŮRU MODROBÍLÉ ŠÁLY, VZHŮRU BRNO KOMETA!!!
(Óda Kometa)
Pár důležitých věcí:
1. Podepíší-li se články na čtenářově zdraví, reklamace nepřijímám.
2. Budou-li vám zde chybět Kusowky a BlesQoWky či jak, tak nejste hodni zde býti a nejste tu vítán/a.
3. Nebudou-li se vám líbit mé články, nemůži sloužit. Některé články jsou dokonce politicky nekorektní, proto předem upozorňuji, že nejsem rasista ani nic podobného.
4. Ti, kteří zde hodí reklamu, nechť shoří v plamenech pekelných!
5. Připadám-li vám divná, podat reklamaci opět není možné.
6. Na chybu si výjimečně můžete postěžovat, ale opovažte se je hledat za každou cenu!
Děkuji za pozornost!

Jeden za všechny, všichni za smrt!

15. října 2010 v 20:54 | >Dein-Schmerz< |  Povídky


Byli jsme vysláni na do Stalingradu. S jasným cílem: dobýt Stalingrad nebo se nevracet. Už nám všem lezl Hitler na nervy. Proklínal jsem ho a nenáviděl. Vzal mi totiž to nejcennější, co jsem měl... 

  My, čtyři vojáci - Robert, Hans, bratr Daniel a já, Frank - jsme běželi přes dlouhou ulici a skrývali se, kde se dalo. Už jsme všichni věděli, že toto je s největší pravděpodobností poslední, co vidíme. Za námi a všude kolem pobíhalo nespočet Rusů a porazit je byl skoro nadlidský úkol. 
  I když jsme ze svých MP 40 stříleli na všechny strany, nepomohlo to. Své o tom věděl Hans, který dostal "headshot" a okamžitě padl. Já, Robert a Daniel jsme na sebe krátce pohlédli zoufalým pohledem, a každý pochopil, že je to pohled na rozloučenou.
  "Co budeme dělat, co budeme sakra děl..." postavil se a zpanikařil Robert. To ale dělat neměl. Ruský voják toho totiž hned využil a záhy Robert připomínal řešeto*. Proto jsme zbyli jen já a bratr. Začali jsme rychle utíkat před nepřítelem.
  Chvíli jsme se množství kulek vyhýbali, ale to netrvalo věčně. Můj bratr náhle zakřičel bolestí. Okamžitě jsem se otočil, abych zjistil, co se stalo. Můj bratr seděl na silnici s prostřeleným břichem. Ránu si zakrýval rukou, která byla od krve. Rozmýšlel jsem se co teď dělat...

  "Utíkej Franku... Ještě pořád se můžeš zachránit... Dělej! Běž! Uteč!" z posledních sil říkal.
  "Ne!" rozběhl jsem se zpátky a přehodil Daniela přes záda. Utíkalo se mi hůř, ale nakonec jsme se ukryli v sutinách starého domu. Položil jsem bratra opatrně na zem, dal jsem mu napít vody a přikryl ho mým kabátem. Myslel jsem si, že umrznu, ale v té chvíli jsem byl naivní a myslel si, že tak závažné zranění on přežije. V takových podmínkách to ale bylo nemožné a i Daniel to moc dobře věděl, jen já jsem tomu nechtěl věřit.
  "Franku... Umírám. Nesnaž se mi... Pomoci," vydechoval Daniel.
  "Ne, neumíráš! Já vím, že ty přežiješ! Tady tohle za chvíli skončí, Němci vyhrají, tebe vyléčí a pojedeme domů. A až bude konec války, budeme žít v klidu... Oba! Ty to přežiješ Daniele! Budeš hrdina... Jen to nesmíš vzdát," začal jsem vzlykat. 
  "Ale ano, umřu. Cítím to. Chtěl bych, abys ode mne pozdravil mámu, až se vrátíš domů. Vždycky budu s tebou, Franku."
  Můj kabát byl už celý zkrvavený, pochopil jsem, že Daniel velmi brzy vykrvácí... A že bude jedna z mnoha obětí této války.
  "Sbohem Franku... Byl jsi ten nejlepší bratr. Sbohem," louže krve už byla i vedle Danielovy pusy. Odcházel. Umíral mi před očima a já nemohl nic jiného než ho svírat v náručí a hořce plakat.
  "Neodcházej! Nenechávej mě samotného!" brečel jsem.
  "Sbohem..." a zavřel navždy oči, ztichl a zemřel. Sevřel jsem ho jak nejpevněji jsem dovedl.
  "Nééééé!" zařval jsem a z očí mi začaly téct potoky slz. 

Děkuji moc a děkuji dál,
za vše, co jsi pro mne udělal.

Mé vzlyky se ozývají dále,
měl bych utíkat, o život jde mi stále,
avšak vzlykám, vzlykám neustále,
nevěřím, že zapomenu, dál sedím sám v sále,
s mým bratrem v náručí...

Kdyby nebylo války, kdyby byl mír,
dál bys slyšel, jak houká výr.

Pít pivo, radovat se a smát,
kvůli válce musí vše skoncovat.
Hold jsme kluci z jiné doby,
budeme jen plakat nad prostými hroby.

Věděl jsem, že to nepřežiju, a i kdyby, tak by mne Rusové dostali. Sahám po Lugeru*, otevírám pusu a mačkám spoušť...

  
*řešeto - síto 
 Luger - Německá zbraň neboli Parabellum, německá pistole 
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Metal nebo Hip hop- co je lepší?

Metal.
Hip hop.

Komentáře

1 The VelííQ The VelííQ | Web | 15. října 2010 v 21:14 | Reagovat

Smutný.. :( Ale skvělý..;) Dobře, ale abych tě pořád jen nechválila, napíšu ti taky nějakou kritiku :

I když je tento příběh velice smutný, ale bohužel se to takhle mohlo stát, je to naprosto nádherně napsaný a ta básnička je.. taková.. prostě báječná.. takže celkově příběh nemá žadnou chybu.. :D

Já ti prostě nedokážu nic vytknout.. :D :) Jelikož tam žádná chyba není..;) :)

2 >Dein-Schmerz< >Dein-Schmerz< | Web | 15. října 2010 v 21:20 | Reagovat

[1]: Ale prosimtě! Určitě nějakou chybu má.

No však někdy si nějakou chybičku najdeš. :D No, snad není. :D A moc děkuji. :-)

3 The VelííQ The VelííQ | Web | 15. října 2010 v 21:24 | Reagovat

[2]: No já teda žádnou nevidim.. :D :)  Není vůbec zač.. :)

4 °Đas Blut° °Đas Blut° | 15. října 2010 v 21:39 | Reagovat

Krásné :-) Je to sice smutné, ale za to pěkné a báseň je dokonalá.:-)

5 princessmika princessmika | 16. října 2010 v 10:52 | Reagovat

Hmmm, asi až umřu tak mi to vadit taky nebude, protože pak už prostě nebudu, nebudu existovat, bude existovat jen mé tělo které se postupem času rozloží, ale teď je pro mě prostě těžko smiřitelné že jednou umřu, že prostě nebudu, s tím se asi nikdy nesmířím. Ch aby existovala nesmrtelnost!... ;o)

6 ♥Pr!nc€sS.Mika♥ ♥Pr!nc€sS.Mika♥ | 16. října 2010 v 10:53 | Reagovat

Špatná přezdívka... ;o) Promiň

7 >Dein-Schmerz< >Dein-Schmerz< | Web | 16. října 2010 v 11:02 | Reagovat

[3]: Tak to je jen dobře :D

[4]: Děkuju, ale rádoby báseň se mmi vůbec nepovedla.

[5]: Kdyby existovala nesmrtelnost, bylo prostě takové... Nudné.

[6]: Mně to nevadí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama